Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Když nás na jaře roku 2008 opustila naše milovaná fenka labradorského retrievera, hned jsme věděli, že už to bez pejska nepůjde. Už dlouho jsem obdivovala zlaté retrievery v amerických filmech, jak běží po louce a za nimi vlaje ta jejich krásná srst. Prosadila jsem si tedy toto plemeno doma. Na internetu jsme narazili na chovatlskou stanici The Best Baron, kde ještě nabízeli asi 10ti měsíční štěňátka nebo spíš puberťáky. Neváhali jsme a projevili zájem. Nastala ještě otázka jestli kluka nebo holku... jelikož jsme tátu přehlasovaly 3:1 pro kluka, nebylo co řešit. Na výběr bylo ze dvou pejsků...okamžitě jsme se rozhodli pro toho tmavého. Protože když už zlatého retrievera, tak zlatého se vším všudy. A Uránek byl náš Nikdy nezapomenu na naší společnou jízdu domů: Ury mi stál na klíně, strašně slintal a já jen doufala, že nebude zvracet a v duchu si říkala: Tak kamaráde, teď budeš bydlet u nás doma- to bude sranda.... Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to všechno dopadne, a že to tedy sranda opravdu bude Díky chovatelské stanici jsem se dozvěděla, co se dá vůbec s retrievery dělat. Naše minulá již zmíněná fenečka totiž byla výborná členka rodiny, kamarádka s celou obcí, mlsounka a chůva v jednom...avšak nijak extra jsme se výcviku nevěnovali. Proto pro nás bylo vše uplně nové. I to, že pes by měl mít jednoho pánečka, ketrý ho bude cvičit a vodit. Zasedla rodinná rada: Táta je od rána do večera v práci, máma nemá čas, ségra je moc malá a všechny pohledy spočinuly na mně. A jsem za to neskutečně ráda Začátky sice byly krušné, ale postupem času jsme se začali sehrávat. Řekla bych ale, že to byl spíš můj vnitřní boj. Nadchlo mě, co všechno můžem s Urym podnikat, a dostala se mezi výbornou partu lidí. Můj život nabral nový směr..prakticky už nemám volný víkend, protože se vždycky něco najde. Tenhle rok jsme teprv nabrali ten správný kurz a během 2 měsíců složili LZ, BZ, PZ, VZ, MFTR....Dohromady nám je s Urym 18 let a díky všem těmto zkouškám je náš vztah naplněn nečím novým...něčím, co tam dřív nebylo...Mám pocit, že teď jsme opravdu sehraný tým: já znám jeho a on zase mě. Avšak nikdy mě neomrzí ten neodolatlný pohled plný lásky a jeho neustálá překvapení, kterým se nestačím divit. A není nic krásnějšího, než když sedíte ve škole, nudíte se a víte, že doma na vás už někdo čeká, vaše zaltíčko, ketré byste za nic na světě nevyměnili. 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA